INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vysloužilý desperát Pike Bishop hodnotí zoufalou situaci, zatímco mu nad hlavou létají kulky a z několika míst na jeho těle vyvěrá krev. Podobně vypadá i parťák Dutch. Oba muži se krčí za improvizovaným štítem v podobě převráceného dubového stolu a smiřují se s nevyhnutelným osudem. Bratři Lyle Gorch a Tector Gorch stojí u protější zdi, kde pod nemilosrdnými dopady rozpáleného olova předvádějí křečovitý tanec smrti. Kdysi obávaná banda prožívá své poslední okamžiky. Pike věnuje krátký pohled parťákovi: „Vstávej, ty línej bastarde.“ Následně se vrhne k opuštěnému stanovišti s kulometem a začne do hord běsnících Mexičanů zasévat zkázu. Krev stříká na všechny strany. Umírají muži, ženy i koně. Dutch je v euforii: „Pošli je všechny do pekla, Piku!“ Bláhový požadavek, jelikož mexická přesila je enormní. Banda svůj konec nalezla v tratolišti krve a oblacích zvířeného prachu. Diváci v kinech se naopak stali svědky zrodu jedné z nejslavnějších akčních scén moderní kinematografie.
Z komerčního hlediska je akční žánr (chcete-li – akční film) patrně tím nejžádanějším zbožím se stálou diváckou klientelou. Kronika dějin stříbrného plátna hovoří celkem jasně. Zlatá doba westernů spadá do padesátých, šedesátých a částečně sedmdesátých let. Horory si cestu za tučnými zisky prosekaly v letech osmdesátých, což v zásadě platí i pro žánr fantasy. Tomu k masivnímu úspěchu dopomohly především velké bicepsy Arnolda Schwarzeneggera. Speciálně fantasy se ještě vzedmulo krátce po příchodu nového tisíciletí skrze dvě rozmáchlé ságy. Hrdinný epos Pán prstenů a kouzly nasáklá dobrodružství Harryho Pottera. Navzdory času, konkrétní dekádě, aktuálním trendům či chutím rozmlsaných fanoušků si však akční film zachovává jen těžko uvěřitelnou kontinuitu. Je oblíbený nyní a oblibu nacházel i v časech, kdy ještě pojem „akční žánr“ neexistoval. Jen těžko naleznete nějaké období, v němž by tato dynamická filmová odnož neměla své místo. Částečně je to zapříčiněno i tím, že se akční přísady tak skvěle doplňují s ostatními filmovými škatulkami.
Na dialozích založený western může vyvrcholit nečekanou přestřelkou, která dramatu uprostřed vyprahlé prérie dodá tu správnou šťávu. Divoká automobilová honička během městské dopravní špičky naruší jinak klidný případ protřelého detektiva. Skupina přeživších po lítém boji dojde k závěru, že tu továrnu na zábavní pyrotechniku, kam se hrdinům povedlo nahnat hordu zombií, bude nejlepší vyhodit do vzduchu. Příkladů je bezpočet a všechny stojí na stejné premise. Akční mazivo zkrátka může dodat exkluzivitu do thrilleru, dramatu, historického filmu i komorně laděnému hororu. Benefitů však můžeme nalézt daleko více. Podobně jako sci-fi, přispěl i akční žánr k nebývalému rozvoji a permanentní modernizaci filmových technologií. Precizně koordinované exploze, multifunkční kulisové sety, práce s ohněm, stále autentičtější válečné sekvence a to vůbec nezmiňuji intenzivní rozkvět kaskadérského řemesla. Adrenalinovou disciplínu, bez níž by akční film snad ani nemohl existovat.
Mladí, staří, děti, dospělí, ženy a pochopitelně i velcí kluci. Akčňáky žere snad každý a je docela jedno, jestli se bavíme o prostoduché rubanici, kde hora svalů s pomocí kulometu vyhladí kompletní populaci malého ostrova, nebo o inteligentním tajném agentovi, jenž každý tah promýšlí předem. Čím to ale je? V čem konkrétně taková globální obliba leží?
Lidem odpradávna imponuje pohyb, sledování něčeho, co se hýbe. Je přeci lepší pozorovat třeba sportovní přenos než hodinu v kuse zírat do zdi. Pod pojmem „akčnost“ si většinou vybavíme dynamickou činnost. Není náhodou, že povelem „akce!“ začíná natáčení každé scény. Rychlost a pohyb jsou jednoduše základem každé akce. Nesmíme ale zapomenout, že tyto dvě veličiny zároveň tvoří součást filmu jako takového, což v zásadě vysvětluje onu provázanost s dalšími žánry, kterou jsem zmiňoval výše. Pokud o akci jako takové mluvíme v rovině žánrového filmu, pak zjistíme, že se vůči ostatním větvím vymezuje snadno rozpoznatelnými stylistickými prvky. Důraz je kladen daleko více na práci s kamerou, ostrým střihem a svébytnou výstavbou narativní struktury. Tedy doslovně - hrdina kráčí kupředu a na cestě vzdoruje stále těžším překážkám. Jednotlivé překážky jsou záminkou pro spuštění samotné akční sekvence, přičemž kamera a střih staví takové scény do středu dění. Jde o cílený záměr, protože situování akční scény do středu dění si krade pozornost diváka.
Dalším přirozeným dialektem akčního filmu je buď úmyslné zrychlení obrazu (auta zdánlivě uhánějící daleko vyšší rychlostí), nebo naopak jeho dramatické zpomalení (hrdina skáče do bezpečí úkrytu na pozadí mohutné exploze). Připojme k tomu všemu odpovídající hudební doprovod, jehož posláním je zdůraznit rytmus střihu a dominantní přítomnost speciálních efektů, které - pravda - mnohdy zastiňují samotný příběh, ale rozhodně jim nelze upřít účinek. Mohutné exploze, přestřelky, drsné fyzické souboje, svižné honičky, destrukce prostředí, námořní bitvy. V epicentru těchto atrakcí stojí zpravidla jeden důležitý element. Akční hrdina. Je to on, kdo v cestě za záchranou milované osoby, pomsty, prosazováním zákona či klidně za spasením celého světa spouští tyto oku lahodící sekvence. Ano, pro dospělé diváky mohou být některé akčňáky průhledné, plytké až triviální, ale v dětských duších zpravidla vyvolávají nadšení. A kdo si sebou kousek hravého dítěte nenese i v dospělém věku, ten musí vést pěkně nudný život.
Tento tematický dvoudílný článek se zabývá evolucí akce v kinematografii. Hledá prapůvodní počátky akčního filmu a sleduje jeho fascinující vývoj v průběhu mnoha desítek let. Od prvního kovboje s koltem v ruce, přes nesmrtelné Bohy osmdesátých let až k postavám, jakou je třeba mrštný John Wick, který z akčního filmu činí přímočaré audiovizuální obžerství. Munice máme dost. Nezbývá než začít pálit.
Abychom odkryli prapůvodní počátky akčního filmu, budeme se muset v naší archeologické výpravě vydat hodně daleko proti proudu času. Konkrétně na úplný počátek minulého století. Tehdy k tomu došlo. Za pouhých sto padesát dolarů natočil režijní průkopník Edwin S. Porter krátkometrážní snímek Velká železniční loupež (1903). Historicky první western (i když zde se názory mírně rozcházejí) a zároveň malý filmový zázrak, v němž se vyskytují akční prvky. Na ploše pouhých deseti minut se objevuje přepadení, střelba, rozbité dveře, rvačka, jedna menší exploze a především úplně poslední záběr, během něhož bandita Barnes namíří kolt proti kameře a vystřelí. Z útrob tehdejších biografů by náhodný kolemjdoucí mohl docela klidně zaslechnout nenadálé výkřiky polekaných diváků, kteří před ústí hlavně instinktivně uhýbali pohledem. Ikonický záběr se stal legendárním a především vlivným, ačkoliv s dějem ve filmu vůbec nesouvisí. O jeho důležitosti vypovídá i fakt, že jej parafrázuje začátek každého dobrodružství Jamese Bonda.
Fráze jako „akční drama“ nebo „dobrodružný akční film“ se poprvé objevily už někdy kolem roku 1910, avšak oficiální pojem „akční film“ vešel v platnost až během osmdesátých let. Ono škatulkování do jednotlivých filmových kategorií souvisí hlavně s marketingem a orientací publika. Každý chce přeci dopředu vědět, na co do kina vyráží. Ve filmovém pravěku se ale pestrost žánrů příliš neřešila. Přesto se dá konstatovat, že éře němého filmu dominoval horor a rovněž komedie. Němé grotesky bychom přitom z dnešního pohledu mohli v mnoha ohledech zvát akčními filmy a jejich protagonisty vzývat coby původní předobrazy akčních hrdinů. Patří mezi ně především Buster Keaton a Charlie Chaplin. Stačí se podívat, jaké nebezpečné kaskadérské vylomeniny provádí Keaton v komediálním snímku Frigo na mašině (1926). Náročná klaunská čísla Chaplina můžeme zase nalézt v melodramatu Kid (1921) nebo v několika scénách sociálně satirické komedie Moderní doba (1936). Zapomenout nelze ani na komedii O patro výš (1923) a Harolda Lloyda, který na ciferníku obrovských hodin předváděl dramatické a ve své době značně napínavé cvičení.
Jestliže si odmyslíme prvek grotesky, můžeme za praotce akčních hrdinů s přehledem označit Američana Douglase Fairbankse. I on spadá do éry němého filmu, ale jeho výběr rolí inklinoval především do dobrodružněji laděných poloh, ve kterých mohl dát průchod svému gymnastickému nadání. Zorro mstitel (1920), Robin Hood (1922) a hercův první barevný film Černý pirát (1926), kde se kromě akčních pasáží nachází i značné množství trikových záběrů. Černý pirát je s nadsázkou řečeno takový blockbuster filmového pravěku. Fairbanks má na kontě pochopitelně i celou řadu komediálních rolí, neboť komedie zkrátka vládla, ale díky jeho odvážné propagaci divácky nepříliš oblíbených dobrodružných filmů se mohl úspěšně vymezit vůči konkurenci. Právě z tohoto důvodu mu cejch praotce akčních hrdinů právem náleží. Možná dokonce o trochu více než ostatním. Popojedeme.
Současný akční film byl výrazně formován klasickými westerny, detektivkami a válečnými filmy, jejichž rozvoj a postupná modernizace spadá převážně do padesátých a šedesátých let minulého století. Zde je nutné rozlišovat dva výrazné formativní směry a jejich vzájemné prolínání. Hollywoodský, pro který byl typický především western a pak ten asijský, jež svou sílu čerpal z dramatu i válečné tématiky. Filmy s kovboji, indiány a ženami v nesnázích vyloženě sváděly k implementaci nejrůznějších duelů, rvaček i přestřelek, což obecně platí také pro rané kriminálky, kde si mafiáni vyřizovali účty pomocí doběla rozpáleného Tommy Gunu. Jak divoký Západ, tak problémy s mafií spadají do dějin americké historie, čili je logické, že se staly součástí popkultury. Japonské dějiny ale zase obsahují události, které překypují vzájemným respektem, těžkými volbami mocných panovníků a nelítostnými válečnými konflikty. Tyto inspirační zdroje dokázal skvěle zužitkovat režisér Akira Kurosawa ve svých výpravných spektáklech. Kromě užívání mnoha progresivních stylových a narativních prvků se Kurosawa postaral o propagaci zpomalených záběrů během bojových scén. Nedílné to součásti každého správného akčňáku.
Asijská kinematografie i ta americká se vyvíjely nezávisle na sobě, ale přitom jedna od druhé nenápadně „opisovaly“ a využívaly vzájemných inspirací. Přímé propojení můžeme nalézt u režiséra Johna Sturgese, který natočil ikonický western Sedm statečných (1960), což je v zásadě americká variace na snímek Sedm samurajů (1954) od japonské režijní legendy. Naproti tomu Kurosawa byl obrovským fanouškem americké kinematografie, především režiséra klasických westernů Johna Forda, jehož snímky se několikrát nechal ovlivnit. A aby toho nebylo málo, je tu ještě jeden důkaz vzájemné symbiózy dvou odlišných kultur a především dvou filmových světů.
V průběhu šedesátých let si Italové uzurpovali westernový žánr, čímž dali vzniknout termínu „spaghetti western“, pro nějž byla typická italská mluva, italské produkce, nízké rozpočty a rychlý styl natáčení. Skromné náklady a slušné platy dokázaly do Říma přilákat nejednu zámořskou filmovou hvězdu. Ideálním příkladem je spojení italského režiséra Sergia Leoneho a amerického herce Clinta Eastwooda. Mnohým americkým režisérům tahle skutečnost nebyla zrovna po chuti a tím nejvýraznějším, nejhlasitějším a dost možná i nejschopnějším byl Sam Peckinpah. Jeho brutální freska Divoká banda (1969), ve které se děj točí okolo lupiče Pika Bishopa (William Holden) a skupiny jeho parťáků, se proslavila zakomponováním myšlenky o konci jedné historické éry a do té doby nevídaným množstvím filmového násilí. Po technické stránce film exceloval díky užití velkého počtu kamer, revolučně nasnímaných akčních sekvencí a především častou sázkou na zpomalené záběry. U koho se Peckinpah asi tak inspiroval?
Zhodnoťme si nastíněnou mapu. Máme tu celou řadu filmů, ve kterých se vyskytuje různorodá koncentrace akčních scén, z nichž naprostá většina slouží zápletce nebo se stává vyeskalovaným důsledkem chování postav a jejich (mnohdy špatných) rozhodnutí. Například závěrečný masakr v kriminálním dramatu Bonnie a Clyde (1967) či bezvýchodná situace ve westernu Butch Cassidy a Sundance Kid (1969), do níž se dvojice ústředních hrdinů dostane. Četné exploze a hlasitá palba dokáží zprostředkovat skličující frustraci vojáků v zákopech, jak dokazuje válečný snímek Stezky slávy (1957). Úchvatně nasnímané závody koňských spřežení zase dostávají adrenalin do historického eposu Ben Hur (1959). Akční ingredience tedy zatím slouží myšlenkové nadstavbě. O přítomnosti ryzího akčního filmu, jehož hnacím motorem by byla pouze akce samotná, zatím nemůžeme hovořit. S blížícím se koncem šedesátých let se ale o slovo začnou hlásit nové prototypy akčních hrdinů, jejichž společným jmenovatelem bude zákon a prosazování velmi svérázných způsobů.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let procházela tvář Hollywoodu bouřlivou proměnou, na kterou měly vliv globální události i neklidná celospolečenská nálada, jež se táhla napříč celými Spojenými státy. Vrcholící liberalismus rázně přibrzdil nástup republikánského presidenta Richarda Nixona i nezastavitelný sled různorodě závažných problémů. Ropná krize, vleklá ekonomická stagnace USA a s ní související válka ve Vietnamu. Pod naleštěným povrchem zapáchal rozklad. V podhoubí velkých metropolí bujela prostituce, obchod s drogami a rapidně vzrostl i počet násilných trestných činů. Pochybné kriminální živly využívaly destabilizace společenských hodnot a ruka zákona mnohdy nestačila včas reagovat. Velkou trhlinu rovněž utrpělo hnutí květinových dětí. Naivní sen o lásce a míru se definitivně rozplynul na festivalu v Altamontu, kde ochranka tvořená členy motorkářského gangu Hells Angels ubodala černošského fanouška Mereditha Huntera. Na obrátkách nabíral vleklý boj za práva žen i demonstrace proti nesmyslné válce, v níž zbytečně umíraly americké děti.
Průměrný americký občan si svou frustraci mohl ventilovat tím, že popadl kámen a mrštil s ním do skleněné výlohy. Daleko lepším řešením ale bylo zvednout kameru a natočit pořádně nasraný film. Vztek mladých filmařů prorůstal do spodních proudů kinematografie a dal vzniknout celé řádce levných, originálních a mimořádně brutálních hororů. Avšak komerční filmaři si potřebovali také zakřičet hezky od plic a ukázat chaosu, kriminalitě a bezpráví drsnou tvář odplaty. Zrodily se snímky jako Bullittův případ (1968), Drsný Harry (1971) a Francouzská spojka (1971). Všechny tři do středu dění stavěly velmi svérázné muže zákona, přičemž každý z nich si v prosazování práva vypomáhal dechberoucí akcí. Frank Bullitt (Steve McQueen) skrze rychlá kola, Harry Callahan (Clint Eastwood) s pomocí své obří bouchačky a rtuťovitý Jimmy Doyle (Gene Hackman) kombinací obojího.
To, co režisér Peter Yates ztrácel na triviálním scénáři, doslova dohnal inovativně nasnímanou automobilovou honičkou s charismatickým McQueenem. Don Siegel se spíše soustředil na kopání do liberálních pilířů, ale i Clint Eastwood si při pátrání po nebezpečném psychopatovi užil několik ryze akčních momentů. Famózní Gene Hackman měl to štěstí, že jej režíroval jeden z největších inovátorů moderní kinematografie William Friedkin, který do Francouzské spojky propašoval několik revolučně pojatých akčních čísel. Jak už ale bylo naznačeno, evoluce akce rozhodně nespočívala jen na bedrech hollywoodských studií.
Trend hongkongských kung-fu filmů se zrodil koncem třicátých let jako nenásilné vymezení vůči obdobně laděnému žánru wuxia, který však kromě prezentace bojových umění preferoval i komediální a fantasy prvky. Klasické kung-fu snímky se víceméně vyhýbaly dávné historii a umisťovaly děj do současnosti, ale především prezentovaly přirozenou krásu bojových umění bez čar a kouzel. V hongkongské kinematografii tak docházelo k zajímavému konkurenčnímu boji, jehož výsledkem byla hromada dnes už pozapomenutých filmů různých kvalit. Člověkem, který oprášil zašlý lesk kung-fu snímků a postaral se o jejich průnik do západního světa, nebyl nikdo jiný než mistr bojových umění Bruce Lee. Narozen v USA, aby většinu života strávil v Hongkongu a nakonec krátce, leč intenzivně zazářil v Hollywoodu. Odrazovým můstkem se pro tohoto mrštného mladíka stal americký seriál The Green Hornet (1966), založený na rozhlasové hře a pozdější sérii komiksových sešitů. Ve stejnou dobu běžel na amerických obrazovkách také seriál Batman. Oba projekty z produkce společnosti ABC nabízely odpočinkovou zábavu pro mládež a nenáročné dospělé diváky, avšak první jmenovaný měl přeci jen něco navíc. Exotické kouzlo bojových umění, které Bruce Lee v roli věrného společníka hlavního hrdiny Britta Reida alias Green Horneta (Van Williams) tak skvěle prodával.
Oddaný Kato s černou škraboškou přes oči padouchům nerozdával přízemní hospodské pěsti, ale elegantní kopy a bleskurychlá ruční komba, jaká v americké produkci do té doby nebyla k vidění. Hvězda jménem Bruce Lee stoupala strmě vzhůru. V Hongkongu platil za národního miláčka a Ameriku si podmanil svou jinakostí. Jako první dokázal propojit filozofii východu a západu a vytvořit kolem sebe kult osobnosti. Legenda, jež si dokonce vymyslela vlastní systém boje Jeet Kune Do, sice odešla příliš brzy, ale energické snímky jako Velký šéf (1971), Pěst plná hněvu (1972) a především Drak přichází (1973) dokázaly obohatit neustále se formující tvář akčního filmu. Bruce Lee infikoval Hollywood a zažehl fenomén kopajících akčních hrdinů typu Chucka Norrise, Stevena Seagala či Jeana-Clauda van Damma. Otěže po zesnulé ikoně převzal Jackie Chan. Další specialista na bojová umění, obdivuhodný akrobat a kaskadérské eso, které zkombinovalo esenci drsných kriminálek s humorem a subžánrem kung-fu filmů.
Když už jsme u humoru, koukneme ještě na skok do Francie. To, co pro Hollywood a rozvoj akčního filmu dělal Steve McQueen, Clint Eastwood případně Charles Bronson, zastal v Evropě jediný muž. Jean Paul Belmondo. Talentovaný produkt francouzské nové vlny a kaskadér bez pudu sebezáchovy, který tak jedinečným způsobem dokázal střídat komediální role s drsnými kriminálkami, kde o napínavé akční sekvence nebyla nouze. Charismatický bonviván Belmondo byl mimo jiné i perfektním řidičem, což je další nepřehlédnutelný aspekt, jaký v jeho snímcích můžeme nalézt. Závratě vyvolávající pronásledování násilníka na střechách výškových budov, rychlé kličkování v těsných francouzských uličkách, tvrdé háky i odzbrojující hlášky. Neochota naučit se anglicky a odmítnutí několika nabídek od amerických produkcí mu sice zabránily stát se globální superstar, ale Belmondo takové malichernosti neřešil. Proč by měl? Vždyť patřil mezi vlivné umělce, již se podíleli na utváření moderní podoby evropské kinematografie.
Svou nebojácností a chutí podílet se na výrobě nebezpečných scén si navíc uzmul titul akčního hrdiny evropského střihu. Železná opona možná dokázala zastřít výhled na oslnivý lesk Hollywoodu, ale Belmondo byl dostupný všem bez rozdílu. Tam, kde komisař Maigret (Jean Gabin) jen tiše zuřil, rozdával Bébel tvrdé rány. Své protivníky doslova demoloval a sešlápnutím plynu až k podlaze dodal francouzské kriminální škole jedinečný esprit.
Bruce Lee, Jackie Chan a Jean Paul Belmondo jsou nepřehlédnutelným důkazem, že evoluce akčního filmu není a nikdy nebyla jen výsadou „továrny na sny“. Všichni tři jmenovaní muži se navíc postarali o zpopularizování kaskadérského řemesla. Povedlo se jim to především díky tomu, že bez výjimky patřili do škatulky herec/kaskadér. Běžní kaskadéři, kteří na bitevním poli chrání herecké hvězdy nasazováním vlastních těl, se logicky ocitají mimo zář reflektorů, ale francouzsko-asijská třaskavá směs těmto školeným hazardérům propůjčila identitu. Populární filmař a kaskadér Chad Stahelski již řadu let lobuje za zavedení Ceny akademie pro nejlepší filmové kaskadéry. Snad se tedy někdy v budoucích letech konečně dočkáme.
Sedmdesátá léta pomalu přechází do druhé poloviny a akční ingredience, které bez přestání extrahují další a další vlivy, se vyskytují ve stále větším počtu filmů. V kultovním dramatu Přání smrti (1974) nám Charles Bronson ukázal, že s pomocí akce chutná pomsta ještě o něco sladčeji. John Carpenter chytrým využitím napínavých přestřelek vyšperkoval svůj hororový thriller Přepadení 13. okrsku (1976), a ze vzdálené Austrálie se hlasitě ozýval nářek pokroucených plechů, neboť George Miller akorát dokončoval svou automobilovou apokalypsu Šílený Max (1979). Hořící zápalná šňůra byla téměř v cíli. Do osmé dekády zanedlouho vstoupí dva odlišní američtí filmaři, pod jejichž rukama dostane akční film další dávku růstového hormonu. Jeden na to půjde skrze dobrodružný žánr a ten druhý přes sci-fi. Na záda jim však záhy začne dýchat čínský drak, který z akce učiní krvavý balet. Ve vzduchu je rovněž cítit elektrizující napětí, protože mezi jistým rakouským beranidlem a italským hřebcem stále častěji dochází k vyzývavým očním výměnám. Doba akčních titánů je skoro tady! O tom si ale něco povíme příště. Každý správný akční film má mít své pokračování, tematické články nevyjímaje.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.